Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Charta 77 - 242 podpisů za svobodu

 

"Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1.1.1977," tak zněl text na kartičkách, který podepisovali lidé v boji za lidská práva. Lidé, kteří spolu mnohdy neměli nic společného se sešli, aby podpořili jednotný cíl. Lidé různých profesí, názorů, věkové kategorie. Oni všichni se stali součástí neformální československé iniciativy, která počala již v prosinci roku 1976.

Hlavními organizátory a prvními mluvčími Charty byli filosof Jan Patočka, dramatik Václav Havel a bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek. Nebyli ovšem sami. Mnozí umělci, zejména spisovatelé jim stáli oporou. "Vypracování textu jsem se neúčastnil, jen jsem ho upravil stylisticky," uvedl spisovatel Ludvík Vaculík.

"Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samostatné ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN," tak uvádí Wikipedie na svých internetových stránkách. Kdyby se Vám dostal do rukou úplný text, všimli by jste si dalších upozornění na porušování občanských práv. Ať již omezování práva obhajoby, nedůstojné zacházení s politickými vězni anebo znemožňování práva svobodně opustit zemi nebo do ní vstoupit. "Desítkám tisíc občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jenom proto, že zastávají názory odlišné od oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací, zbaveni jakékoliv možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu," najdete v Prohlášení Charty 77.

První zveřejnění Prohlášení Charty 77 se podařilo na stránkách francouzského deníku Le Monde a to ve čtvrtek 6.ledna 1977. I přes nátlaky vlády, aby se text nedostal dál, si ho mohli lidé přečíst v New York Timesu, The Timesu a Frankfurter Allegemeine Zeitung.

Vláda samozřejmě nezůstala nečinná. Její jednání bylo dosti tvrdé. Mnozí signatáři byli vyhozeni z práce, jejich děti vyloučeny ze škol a někteří byli dokonce nuceni k emigraci. Státní policie zadržela osoby, které byli posléze souzeni a vězněni. Nelze nezmínit jméno Jana Patočky. Tento muž byl mluvčím Charty. Po zadržení tajnou policií a osmihodinovém výslechu zemřel. Signatáři byli veřejně označeni za "ztroskotance, zkrachovalé politiky a věrné služebníky a agenty imperialismu". Lidé se mohli v tisku, který zde vycházel dočíst, že Charta 77 je "hanlivá, protisocialistická a zejména protistátní." Není divu, že mnozí text nechtěli podepsat a nebo zveřejnit oficiálně své podpisy. Právě ze strachu o ztrátu zaměstnání nebo budoucnost jejich dětí. Někteří však nepodepsali záměrně nebo byli snad také pod tlakem? Na protest byla vydána tzv. Anticharta, která vznikla záměrně, aby podlomila vliv a existenci Charty77. Podepsalo ji několik umělců, mezi nimi i Jan Werich, který však později tvrdil, že ji nepodepsal úmyslně. Myslel prý, že podepisuje prezenční listinu. "I když někteří představitelé buržoazního světa hovoří o nutnosti ideového míru, nic nesvědčí o tom, že by imperialismus sám ideově odzbrojoval, řekl generální tajemník ÚV KSČ Gustav Husák.

I přes strach, který v sobě lidé měli, nepřestaly podpisy přibývat. Chartu do roku 1990 podepsalo 1883 občanů. Ke konci 80.let začalo stoupat působení vlivu Charty. Zapříčinilo to také hroucení komunistického režimu, který už nestál na pevných základech. Mnozí se začali angažovat politicky a zakládali hnutí jako např. Občanské fórum, které se později rozdělilo do několika politických stran působících dodnes. Začali více veřejně vystupovat a pomalu se dostávali do lepších pozic.

Charta 77 ukončila oficiálně své působení v listopadu 1992. Po roce 1989 již nebyla potřeba její činnost. Když se mělo po pádu komunismu rozhodnout, kdo bude prezidentem, všem bylo jasné jedno jméno. Václav Havel, jež stál v čele Charty.

"Signatáři Charty se shodli na to úvodním prohlášení, jakmile padl komunistický režim, tak bylo naplněno. Protože takové věci, jako že by třeba děti nemohly kvůli postojům svých rodičů studovat, to je dneska už nesmysl. To, o co nám šlo nejvíc, byla svoboda. A svobody je dosaženo. Takže v tomhle ohledu jsme byli plně úspěšní. I když samozřejmě netvrdím, že my jsme svrhli komunistický režim. Ale pevně doufám, že jsme k tomu přispěli a že jsme přispěli také k rehabilitaci té společnosti, která se tak trpně podřídila normalizaci po 68 roce," uvedla jedna z mluvčích z roku 1985 Petra Šustrová.

autoři:Kristýna Šourková, Sabina Olmrová, Lenka Trousilová